Všechno to začalo postupně a nenápadně

Jak jste se dostala do role pečujícího? A jak momentálně vypadá Vaše situace?

Do role pečujícího jsem se dostala úplnou náhodou. S manželem jsme prodali byt, chtěli jsme stavět  dům a dostali jsme nabídku bydlet u prarodičů. V domě měli volné patro, my jsme si ho zrekonstruovali a přestěhovali jsme se.

Všechno to začalo postupně a nenápadně. Pomáhala jsem s úklidem, vařením, nákupy, ale začala jsem pozorovat, že na tom je babička velmi špatně a děda se o ní stará, jak jen může. Před rodinou se jim to dařilo tajit, takže to bylo pro mě celkem překvapení, jak na tom oba jsou.

Babička se začala postupně zhoršovat a já jim pomáhala více a více. V práci jsem si ze začátku brala více volna, abych mohla být s babičkou doma. Podnikala jsem, tak jsem si to mohla zařídit. Nakonec to došlo do takového stádia, že jsem zůstala s babičkou doma úplně. Jedno podnikání jsem ukončila, druhé podnikání provozuji z domu.

Dnešním dnem je babička už úplně ležící a já s ní musím být celý den. Pokud nemůžu, musím shánět hlídání a to není vždy jednoduché. Dědeček je na tom lépe, tomu pomáhám jen naložit jídlo a takové ty běžné denní věci, které už moc nezvládá.

Došlo ve vašem životě kvůli péči k nějakým změnám? Musela jste se něčeho třeba vzdát?

Ano, vzdala jsem se svého podnikání. Provozovala jsem kavárnu s čajovnou. Když byl lockdown, tak jsem byla s babičkou doma a docházelo mi, že tuto práci s babičkou nezvládnu. Přemýšlela jsem, jak to celé udělat a nakonec mi tohle rozhodnutí dost pomohlo. Tehdy jsem si říkala, že zavírám kvůli covidu. Opravdu se mi ulevilo a zpětně můžu říct, že situace kolem babičky měla v tomto rozhodnutí větší váhu než pandemie. Ale udělala jsem dobře.

Co pro Vás bylo nejtěžší?

Přijmout tu situaci. Neplánovala jsem to a všechny mé životní plány a cíle jsem kvůli tomu odložila. Musela jsem žít ze dne na den.  Bez vidiny, jak to bude a kdy se to zlepší. A navíc to vědomí, že moje svoboda začne, až tady babička nebude. Je to takový začarovaný kruh. Často jsem měla pocit, že jsem na vše sama a bylo mi z toho dost úzko.

Také je velmi těžké vidět v tomto stavu svého blízkého. Vnímat, jak trpí, nebrat si to osobně, nepřipouštět si to, nelitovat. Jako blízká osoba to vždy více prožívám a to je někdy složité.

Dále mi velmi chybí soukromí. Každý den s prarodiči, každý víkend s rodinou, která za nimi jezdí. Mám pocit, že se vůbec nezastavím ani o víkendu. Najednou mi setkání s rodinou už není vzácné. Vzácná je pro mě samota a klid.

Co Vám pomáhalo?

Největší oporou je mi můj manžel. A moje dvě dcery, které mají velké pochopení, ale často jsem je musela odložit na druhé místo. A to mě mrzí.

Trochu mi pomáhá i rodina, ale většina času a práce je jen na mě. U některých členů cítím velké pochopení, u jiných moc ne, někteří si dokonce myslí, že je všechno v pohodě.

Pochopila jsem, že moji situaci nemůže pochopit nikdo, kdo si to alespoň měsíc v kuse nezažil.

Začala jste psát blog Naše světy, jaká byla motivace jeho vzniku? A kdo by si ho mělo přečíst?

V jednu chvíli už jsem cítila takový tlak, že jsem věděla, že to musí jít ven. Před lidmi jsem o své situaci moc nemluvila, a když ano, tak jen velmi stručně. Některé denní situace se seniory byly i komické a celkově mi přišlo fajn, že by se o tom mluvilo na veřejnosti, že by tohle téma nebylo tabu.

Pravdou ale je, že na blog mi už moc času nezbývalo. Psala jsem si ale na lístky poznámky a chystám se s blogem pokračovat.

Je něco, co byste chtěla vzkázat sendvičové generaci?

Nestyďte se za to a mluvte. Nenechejte si to pro sebe. Nenechte na sebe útočit rodinu, že děláte něco špatně, že toho děláte málo, protože oni to ze svých domovů nevidí. Pokud toho je moc, najděte si ventil, jak to vypustit, aby to nedopadlo zle. Pokud takový ventil nenajdete, tak se obraťte na sociální služby. Jsme jen lidi a máme své hranice. Je potřeba si to včas přiznat. Nemůžeme pomáhat na úkor svého zdraví a svých životů. I když to tak velmi často je.

Držím všem pečujícím palce, ať tuhle těžkou situaci zvládnou.