Setkáváme se s příběhy, které ukazují, že ačkoli se mají v rodině všichni rádi, tak mezigenerační soužití a komunikace selhává. Ve výsledku jsou pak vyčerpané a frustrované všechny strany. Dospělé děti cítí, že jsou pod velkým tlakem a senior jim mluví až moc do života. Stárnoucí rodiče si myslí, že jim nikdo nerozumí, jsou na obtíž a jejich hlas nemá váhu. Každodenní život je tak spíš boj než klid a pohoda. Je dobré si uvědomit, že všichni potřebujeme svůj vlastní prostor.
Pohled stárnoucích rodičů
Máme pocit, že děláme to nejlepší, co můžeme. Pomáháme, radíme, chceme být užiteční. Ale naše dobré rady nejsou vyslyšeny a my se naopak cítíme zbytečně.
Proč nás nikdo neposlouchá? Přece máme tolik zkušeností a myslíme to všechno dobře. A místo toho slýcháme: „Ale mami, my si to uděláme po svém. Děkujeme, ale nech nás prosím tě.“ A v tu chvíli nás to může i zabolet. A naší dospělé dceři můžeme rychle a bez přemýšlení odpovědět: „Tak já tady taky nemusím být, že. Vy mě už vůbec nepotřebujete.“ A to zase může zabolet naši dceru, která se snaží, jak nejlépe může a nechápe, proč jsme na ni tak nepříjemní.
Výměna názorů pokračuje. Každý z nás se obhajuje, nechápe druhý pohled, máme pocit, že si nerozumíme a cítíme se ublíženě.
Byli jsme zvyklí, že na nás ležela zodpovědnost za naše děti. Byli jsme pro ně vše, museli jsme zařizovat, organizovat, dávat pozor. Jenže naše děti, anebo už i některá vnoučata, jsou dospělé. Možná ani nevíme, jak se to stalo, jak rychle to uteklo. Z naší malé holčičky anebo chlapečka je dospělá žena či muž, s vlastním životem.
Po tolika letech, kdy jsme jako rodiče rozhodovali téměř o každém jejich kroku a později je alespoň směrovali, může být složité nechat naše děti jít svou vlastní cestou. Přijmout fakt, že jsou dospělí. Smířit se s tím, že už nás pro vlastní fungování ve světě nepotřebují.
„Mám pocit, že u svého syna nemůžu už vůbec nic říct. Že cokoli řeknu, tak je špatně, tak raději mlčím. Možná by byli radši, kdybych tu už nebyla.“ I to jsou myšlenky, které se některým seniorům bydlících u svých dětí, honí hlavou. „Vždycky jsem pro ně dělala první poslední a oni si toho vůbec neváží.“ Můžeme se cítit ublíženě, nedoceněně a ve výsledku i zbytečně.
A naopak někdy máme pocit, že nám naše děti začaly diktovat, jak má vypadat náš život. Kdy máme vstát, co máme jíst, kdy se máme jít umýt, na co se můžeme dívat v televizi. Z našeho života se vytrácí spontánnost, radost, a naopak v něm začíná vládnout přísný režim. „Nikdo se mě na nic neptá. Tady máš jídlo, vezmi si léky. Zítra přijde pečovatelka tě vykoupat,“ může znít od našich dětí, kteří se stali našimi pečujícími a vychovateli.
Pohled dospělých dětí
Své rodiče milujeme, chceme jim dát to nejlepší, být tu pro ně. Při rozhodování, zda si je k sobě nastěhujeme, do toho jdeme s těmi nejlepšími úmysly. Ale pak se všechno může změnit. „Když jsme ještě bydleli každý jinde a jezdili jsme na návštěvy, tak to vše fungovalo. Měli jsme krásný vztahy. Nenapadlo by mě, že se to změní, jakmile se k sobě nastěhujeme, abychom se mohli o maminku postarat.“
Naši rodiče nás stále vidí jako děti, které potřebují jejich péči. Jenže my jsme už velcí. Dokážeme se o sebe postarat, rozhodovat o svém životě a zařídit spoustu věcí. Proč nás nenechají rodiče „dýchat“? Proč nám pořád s něčím radí a když jejich rady odmítneme, tak se cítí ublíženě, a ještě nám vyčítají, že je nemáme rádi. Chceme mít také svůj vlastní život.
„Copak nevidí, co vše pro ně děláme?“ Musíme myslet na tolik věcí, kdy a jaké léky si mají vzít, jak to vše naplánovat. Nesmíme na nic zapomenout, chceme, aby jim bylo dobře a měli všechnu potřebnou péči.
Všichni potřebujeme svůj vlastní prostor
To je jen jedna z mnoha situací, do které se sendvičové rodiny dostávají. Nejde v ní o to, jak se postarat, co zařídit, kolik toho nakoupit a navařit. Jde v ní o to nechat si vzájemně prostor, tolerovat se a respektovat. A to není vůbec jednoduché. Vyžaduje to spolupráci obou stran. Je to výzva pro celou rodinu.
Když se z opečovávaného dítěte stává pečující dospělý, může to v rodinách vyvolat napjaté vztahy. Změna rolí je náročná. Je potřeba své děti respektovat jako dospělé osoby a nechat jim jejich nezávislost. Přijmout to jako součást života a vývoje. Zároveň je důležité poskytnout stárnoucím rodičům prostor pro jejich vlastní existenci –záliby, přátelé a trávení volného času po svém.
Přijměte novou životní situaci.
Nalezněte nové způsoby komunikace, aby se obě strany cítily rovnocenně a spokojeně.
Vytvořte hranice vztahu, které jsou dostatečně bezpečné a umožňují, aby každý měl své vlastní soukromí.
Neraďte příliš, nechejte ostatním možnost žít si život po svém.
Co dělat když
Říct si o pomoc je v pořádku…
E-book o sendvičové generaci
Kniha o tom, kdo je to příslušník sendvičové generace, jak se jím stane a co to obnáší. Ale také o tom, jak si pomoci ve složitých situacích, kdy se obrátit na odbornou pomoc a kterou z nich zvolit.