Když máme s rodiči špatné vztahy a péče zraňuje

Nezdravé prostředí v rodině

Ne vždy je situace v rodině ideální. Rodiny se mohou potýkat s dlouhodobě špatnými vztahy zapříčiněnými například majetkovými a finančními spory, alkoholismem rodičů anebo třeba domácím násilím. Ne všichni měli to štěstí a vyrůstali v harmonické rodině. Ne každý byl obklopen rodičovskou láskou. Vztahy mezi rodiči, dospělými dětmi a jejich sourozenci tak mohou být dost napjaté anebo rovnou zpřetrhané.

Psycholožka Pavlína Doležalová připomíná, že „určitá míra negativních nebo těžkých prožitků patří i do dětských let a bývá přirozenou součástí každé rodinné anamnézy. Některé události či situace jsou však zdaleka za hranou.“

Jak je poznáme? Řeč je tu o ignorování, zneužívání, manipulování, vydírání, psychickém a fyzickém napadání, nucení k tabuizaci a nošení tíhy tajemství, lhaní, chaos atd. Tedy o prostředí, které není vhodné ani bezpečné pro to, aby se dítě mohlo zdravě vyvíjet. Následky takového prostředí se pak promítají do vztahů, sebevědomí i celkového zdraví a nastavení člověka.

Jako dospělé děti bilancujete svou minulost a začínáte si vybavovat nejrůznější zážitky z dětství – a nemusí to být vždy jen ty příjemné. Některé přichází i velmi nečekaně, vynoří se z podvědomí a prostě na vás „bafnou“. A vy často nemusíte vědět, co s tím.

„Ve své praxi se setkávám s tím, že mnohé dospělé děti řeší tzv. komplexní trauma, tedy sérii velmi silně negativně prožívaných situací, zkušeností a vzpomínek. Stojí je to následně mnoho let práce, energie i financí, aby ses s tím zvládly nějak vyrovnat. Přitom se nebavíme o tom, že rodiči občas ujely nervy a zakřičel na své dítě, to je lidské a nevyhnutelné. Nebavíme se o chybách, které lze omluvit či vysvětlit a poměrně jednoduše napravit. Řeč je tu o alkoholických, narcistních, závislých, psychicky nemocných a násilných rodičích, kteří na svých potomcích napáchali mnoho škod. A když jsou pak jejich děti dospělé, tak tito rodiče čekají, že to vše bude smazáno a zapomenuto. Jenže tak to nefunguje,“ vysvětluje Pavlína Doležalová.

Péče o rodiče může znamenat pro dospělé děti trápení

Rodina, místo, které by mělo být útočiště, naopak v těchto případech představuje bitevní pole. „Je strašně těžké dávat dál to, co jsme my sami nedostali. A nejtěžší je ten začátek: uvědomit si, že to tak je, a pokud se toho hodně moc nezmění, že to ani nikdy jinak nebude, i kdybychom se na hlavě točili,“ doplňuje Doležalová.

Některé dospělé děti se tak při představě, že by měly začít pečovat o své nemohoucí rodiče, cítí velmi nepříjemně. Bojí se nejen samotné péče, ale také například toho, že by si měli své rodiče nastěhovat domů, trávit s nimi hodně času a být jim k ruce. Mohou si připadat špatně a méněcenně. Z každé návštěvy rodičů, která neprobíhá úplně hladce, se mohou vracet rozrušení anebo naštvaní.

„Moji klienti často tuto situaci popisují jako tenzi, jako by je někdo škrtil a nutil je se u toho usmívat. Mohou zažívat psychosomatické obtíže, tedy signály trpící mysli, které vysílá na tělo. Nejčastěji vídám u klientů různé bolesti hlavy, opakující se záněty, u žen gynekologické problémy, kožní potíže nebo bolesti žaludku až vředové choroby. A nejen, že se bojí a prožívají smutek a strach – když se bavíme upřímně a autenticky, jsou z toho spíše zhnuseni, cítí odpor a vztek. A to je šílená kombinace. Do toho samozřejmě cítí bezmoc a strach z toho, že je okolí odsoudí a nepochopí, že prostě MUSÍ přistoupit na hru rodičů,“ říká o svých zkušenostech z praxe Pavlína Doležalová.

Odsouzení ze strany okolí i rodičů vše zhoršuje

Když tyto dospělé děti začne jejich okolí soudit a oni dostanou nálepku „nevděčné“ anebo „špatné dítě“, tak jim to velmi ubližuje. Je jim vyčítáno, že se nepostarají tak, jak by měly, nejezdí za rodiči tak často (dosaďte si cokoli vás napadne). Je ale důležité si uvědomit, že tím dospělé děti často jen chrání samy sebe. Nejsou to viníci, nedělají nic špatně a odsuzování společnosti jim nepomáhá, naopak k jejich problémům přidává ještě další.

„Je to přece máma/táta. Dali ti život.“ 

Jenže jaký život, to už nikdo moc často neřeší. Možná byl plný traumatu, zranění, bolesti fyzické i duševní, ignorování, lhaní a zanedbávání potřeb.

Neustálé připomínání, že přece mají povinnost se postarat, vyvolává u dospělých dětí pocity viny, která ale není jejich. Nikdo totiž už nevidí, jaké jsou vztahy v rodině, co všechno se dělo a děje a jak rodina ne/funguje.

A není to jen okolí, od koho čelí dospělé děti kritice, jsou to často i samotní rodiče.

„Nikdy mi nezavoláš.“

„Čeho jsem se já kvůli tobě musela vzdát…“

„Já jsem tě vychovala a ty teď tohle?“

„Když ty za mnou nepřijedeš, nečekej ode mě jakoukoli pomoc!!!“

Tyto věty mají záměrně vést k vyvolání výčitek svědomí, pocitů viny, studu, hanby a nedostatečnosti. Zároveň je cílem dosáhnout toho, že dospělé děti budou dělat, co rodič řekne. Rodiče se zde staví do role oběti a často argumentují tím, že krev není voda.

„Během mého dětství moji rodiče svou roli rozhodně neplnili. Teď, když jsem dospělá a oni staří, si najednou vzpomněli, že mají dceru a jsou těmi “rodiči”, o které se přece musím starat. A ještě s láskou a uznáním…No je mi z toho tak akorát zle.” (slova klientky psycholožky Pavlíny Doležalové)

To, že za sebou sami mohou mít třeba také nelehké dětství jim však nedává právo přenášet tyto silně dysfunkční vzorce dál. Tato nátlaková forma ze strany nejbližší rodiny bolí a nefunguje. K čemu to naopak vede?

„Z mé praxe je to odpor dospělých dětí a ztráta motivace rodiče vídat. Tendence se stáhnout, utéct od nich co nejdále – mnoho mých klientů žije stovky i tisíce kilometrů v zahraničí, kde chtěli alespoň fyzicky začít nový život. Jsou rodiči zatlačeni do pozice, kdy se nejprve cítí, jako viníci, kteří musí něco napravit a vyžehlit. Často se však bojí konfliktů a nechtějí nikomu ublížit, takže potlačí a upozadí své emoce i potřeby. Zkrátka ustoupí. Jenže z dlouhodobého hlediska se dostaví frustrace, často i úzkosti, panické ataky nebo dokonce deprese,“ vysvětluje Pavlína Doležalová.

Je potřeba si uvědomit, že takto zdravý vztah nevypadá. A už vůbec to není dlouhodobě udržitelné. Naopak to může vést k rozvoji fenoménu, který označujeme jako spoluzávislost neboli kodependence. Stručně řečeno, ztrácíte svůj život na úkor problémů někoho druhého. Je to past a kombinace role oběti a záchranáře.

Svým rodičům nic nedlužíte

Úkolem dospělých dětí není přebírat zodpovědnost za druhé (navíc dospělé svéprávné osoby) nebo nahrazovat a kompenzovat svým rodičům jejich rodiče, učitele, lékaře, sociální pracovníky či terapeuty. Vztahy by měly být, pokud to má fungovat, vždy o oboustranné spolupráci. Samozřejmě je skvělé, když dospělé dítě rádo a dobrovolně pečuje o své stárnoucí rodiče, protože oni se celý život krásně starali o něj. To je značka ideál, ale ne vždy je to ideální.

„Je na místě zvážit, jak často a jakou formou chcete být s rodiči v kontaktu, co je vlastně ve vašich silách a možnostech. Můžete se o své rodiče starat, pokud to tak cítíte. Můžete s nimi přerušit kontakt, pokud odmítají pracovat na společném vztahu a uznat svůj díl zodpovědnosti za minulost. Nemusíte jim dělat nákupy a trávit s nimi každou svou volnou chvíli jen, abyste zkontrolovali, zda jsou v pořádku či v případě alkoholiků, zda ještě žijí. Nemusíte se cítit provinile, že nejdete na úkor sebe nebo svých dětí. Je to v pořádku. Nedělá to z vás zrůdy,“ upozorňuje Pavlína Doležalová.