Co na to řeknou lidi?

Opakovaně se setkáváme s lidmi středního nebo i vyššího věku, kteří se snaží skloubit pomoc svým již dospělým dětem a jejich rodinám, a zároveň dostát povinnostem “dítěte”, které má své rodiče poslouchat a posloužit jim. Přitom si ani sami sobě nedokáží přiznat, že se jim mnohdy do péče o staré rodiče nebo do hlídání vnoučat nechce. Je to pro ně příliš velká zátěž nebo prostě křik a divokost malých dětí či náročnost péče o seniora nezvládají.

Pocit viny, nedostatečnosti, nevděčnosti…

Přidávají se obavy z reakce bližšího i vzdálenějšího okolí, kde vidí nadšené hlídací babičky a dědečky, zvládající ještě třikrát denně zajišťovat péči o nemohoucího rodiče. Když pak od známých slyšíme:

“My jsme maminku dochovali až do konce doma. Bylo to náročné, ale přece jsme ji nemohli dát někam do ústavu.”

nebo:

“Já celé léto trávím se všemi pěti vnoučaty na chalupě a užíváme si toho řádění. To víš, mladí tolik dovolené nemají.”

… mají snahu se nutit do role, která jim nevyhovuje, necítí se v ní dobře, ale je dle jejich mínění jejich okolím očekávána.

Pokud patříte do sendvičové generace, nemusíte být supermani. Nikdy si nestěžující dobrodinci, vždy připraveni pomoci tuhle i támhle, kteří zvládnou jakoukoli zátěž. Mnohdy totiž prožíváte situaci, se kterou jste vůbec nepočítali, nejste na ni připraveni a je nad vaše síly a možnosti.

Možná jste si představovali, jak po vylétnutí dětí z hnízda budete mít více času na sebe sama, na svůj vztah s partnerem, doženete všechny resty v oblasti péče o svoje zdraví. Nebo jste unavení, vyčerpaní, sami potřebujete nabrat síly, vyřešit dlouhodobé zdravotní problémy, odpočinout si. Role “sendviče” je náročná a může být v dané chvíli velkou zátěží. A vy skutečně nemusíte být dokonalí, zvládat vše perfektně a s úsměvem.

Pocit viny a vlastní nedostatečnosti mohou ještě umocňovat vyřčené, tušené a nebo dokonce jen ve vaší představě znějící reakce vašeho okolí.

Co na to řeknou lidi?

Mnozí lidé jsou od dětství vedeni k hodnocení každého svého kroku pohledem druhých lidí. Pokud patříte mezi ty, kteří vědomě nebo i jen podvědomě při svých rozhodnutích zvažují, co na to řekne… sestra (sousedka, tchýně, kamarádka …), zkuste se více obrátit sami k sobě, ke svým potřebám, svým přáním a možnostem. Pro někoho může být velmi náročné vymanit se z ovlivňování svých rozhodnutí druhými. Svůj život ale žijete jen vy sami, vy jste za něho odpovědni.

Jak dalece dovolíte druhým lidem, aby vám ho linkovali, záleží jen na vás.

Bývá snazší povznést se nad kritická hodnocení ze strany cizích lidí. S nejbližší rodinou to bývá horší. Nikdo ale skutečně nemá právo hodnotit a posuzovat míru toho, co je druhý člověk schopen a ochoten zvládnout. Každý máme svoji cestu, svoje limity a jak se říká ve známém přísloví: “Nikdo tě nemůže posuzovat, pokud ve tvých botách neušel kus cesty.” Věřte, že nejdůležitější pro to, abyste byli svým blízkým oporou a pomocí, je vaše vnitřní spokojenost a pohoda. Dosáhnete ji jen tehdy, když budete naslouchat svým potřebám, přijmete je a nepotlačíte je jen kvůli názorům svého okolí, kvůli “co na to řeknou lidi”.

Představte si …

Zkuste si najít chvilku času jen pro sebe, v klidu a soukromí a představte si, že nejste ničím a nikým omezeni a můžete svůj život žít dle vlastního přání. Jak bude váš život vypadat? Jaké kroky vy sami uděláte, abyste se k takovému životu přiblížili? V roli, kterou s sebou život střední generace přináší, můžete u svých známých a přátel hledat inspiraci, pomoc i radu. Zkušenosti lidí v podobné situaci vám může pomoci mnoho problémů vyřešit, nebo jim předcházet. Názory druhých lidí na způsob vašeho života a řešení vašich problémů však nejsou jediné správné, nejsou zákon. Rozhodně není nutné, abyste se nutili do určitého způsobu fungování v rámci rodiny jen kvůli obavám z toho, co si o vás bude vaše bližší nebo vzdálenější okolí myslet.

Buďte otevření názorům druhých, ale důvěřujte svému vnitřnímu “já” a hledejte způsob života, který bude vyhovovat stejně dobře vám i vašim blízkým ze starší i mladší generace.