Simona Bagarová nejen o svém bestseleru Hořím

Co všechno čeká na čtenáře ve Vaší knize Hořím? A kdo by si příběhy pečujících měl přečíst?

Kniha HOŘÍM je o pěti nejlepších pečovatelích o seniory, které jsem za dlouhé roky v sociálních službách měla možnost poznat. O Daně, která dělá ve zdravotnictví přes čtyřicet let, ale máte z ní pocit, že začala teprve včera. Má v sobě velkou energii a zvídavost. Je o Saše, která začínala u záchranky, ale nakonec se jejím srdcovým místem stal hospic. Specifikou postavou knihy je Jana, která je daňová poradkyně, ale protože její maminka onemocněla Alzheimerovou nemocí, tak se rozhodla vystudovat sociální práci a začít částečně pracovat v domově seniorů, protože si chtěla být jistá, že se o mámu jednou dobře postará.

A jsem moc ráda, že jsou v knize zastoupeni i dva muži, kteří jsou v práci se seniory naprosto úžasní. František a Dominik. Františka jsem měla možnost pozorovat při práci celý měsíc, protože jsem v domově, kde pracuje, pomáhala během covidu měsíc jako dobrovolník. A na Dominika mě zase upozornila Dana. Když ho viděla při práci s lidmi s demencí, říkala mi: „Tos neviděla jak na něj ty lidi reagujou.“

Rozhovory jsem se snažila vést hodně lidsky a v tom nejlepším slova smyslu obyčejně. Nechtěla jsem práci pečovatelů ani stavět na piedestal ani být příliš dramatická. Myslím si totiž, že to nejkrásnější na téhle práci jsou každodenní a obyčejné věci a ty jsem se snažila vyzdvihnout. Takže každého, koho baví každodenní malé zázraky a příběhy pečujících o lidskosti a laskavosti, by kniha mohla oslovit. Zároveň věřím, že je kniha vzpruhou a dobitím energie pro ty, kteří jsou sami v roli pečujících a cítí se být někdy unavení a na všechno sami.

Zaujal mě už samotný název knihy. Proč jste ji pojmenovala právě takto?

Pro mě je slovo hořím něco jako slovo žiju. Vnímám ho jako symbol vnitřního zápalu a přesvědčení o smyslu svého směřování. A to je něco, co všech pět hrdinů mojí knihy spojuje. Ale to slovo jsem nevymyslela já. Vyslovila ho Saša. Když jsem se jí ptala, jestli si jde na příběhy lidí, které potkává v hospicích nějak zvyknout, odpověděla: „Já nikdy neřeknu, že jsem na to zvyklá. Já prostě hořím a když hoříš, tak tě to občas i pálí, ale v ohni jsou také jiskry, teplo a světlo, a to se snažíš tomu člověku předat. A jsou to zároveň okamžiky, kdy cítím, že má moje práce největší smysl.“ Já myslím, že v tom je všechno.

Jak jste se k tématu „příběhy pečujících“ dostala? Proč jste se rozhodla o nich napsat knihu?

Já se tématu managementu sociálních služeb a neziskových organizací věnuji dlouhodobě. Pod hlavičkou naší organizace MILA realizujeme projekt D.O.M.A., který se snaží o to, aby bylo dobře seniorům i těm, kteří o ně pečují. Obrací se na nás ředitelé domovů pro seniory, kteří cítí potřebu něco změnit, protože chtějí, aby bylo jejich klientům a zaměstnancům ještě lépe. Společně pak hledáme konkrétní cesty a třeba půl roku do zařízení docházíme a pomáháme jim s tím, co v rovině managementu, HR a osobnostní podpory potřebují. A samozřejmě díky tomu potkáváme spoustu pečovatelů.

To hlavní, co jsme si během naší práce uvědomili bylo, že nemůžeme tlačit na kvalitní a důstojnou péči, když není dobře postaráno o ty, kteří pečují. Kniha o těch nejlepších pak byla přirozeným vyústěním, protože psaní je takový můj vedlejšák. A abych byla úplně přesná, nápad přišel 27. května 2020, když jsem byla na kafi se zmiňovanou Danou. Ona mi vyprávěla o tom, jak během covidu, když byly zakázané návštěvy, chodila po pokojích pacientů, a když byli smutní, tak je objala a řekla jim třeba: „Tohle objetí vám posílá dcera.“ Pár minut u toho člověka seděla na posteli a objímala ho. Mě to velmi dojalo, jak obyčejně a jednoduše můžete někomu pomoci.

Začala jsem si říkat, že je velká škoda, že o lidech jako Dana nikdo neví. Zdálo se mi to nefér. Na rozdíl od lékařů, kteří jsou často na mediálním výsluní, jsou tihle lidé, kteří pečují a dělají každodenní a velice náročnou práci spojenou s péčí, neviditelní. Hned jak jsem se s Danou rozloučila, volala jsem svému kamarádovi Pavlovi Jungmannovi z Nakladatelství Archa, který byl tak laskavý, že bez váhání souhlasil, že knihu na tohle téma vydá. A nutno říct, že byl velice velkorysý, dal mi důvěru, podporu a naprostou svobodu v tom, jak to celé uchopím. Jsem mu moc vděčná.

Jak dlouho jste na knize pracovala a s kolika lidmi jste při psaní knihy udělala rozhovor?

Psaní jsem se mohla věnovat spíš o víkendech a po večerech, takže jsem knihu psala nakonec rok. Průběžně jsem se potkávala s každým z pěti hrdinů a povídala si s nimi a pak skládala jednotlivé příběhy pečujících. Byla to pro mě velká terapie, protože oni jsou všichni opravdu úžasní a to mě nabíjelo a dávalo pocit, že to celé, včetně našeho projektu D.O.M.A. dává smysl, protože zlepšit podmínky pro výkon pečovatelské profese je potřeba jako sůl.

Máte už nějaké ohlasy na knihu Hořím? Od koho jsou a co Vám tito lidé vzkazují?

Chodí mi snad obden neuvěřitelně krásné zprávy a konečně tak můžu říct, že to vypadá, že se kniha povedla. Já sice už asi šest let pravidelně píšu zejména do časopisu Vital a dalších, ale Hořím je moje první kniha a přistupovala jsem k tomu s velkou pokorou. V duchu jsem si přála, aby se kniha povedla tak, že se u ní lidé budou smát a budou se u ní i dojímat. A zdá se, že to se opravdu děje. Ti, kteří mají sami zkušenost s péčí o někoho většinou posílají své příběhy a děkují za podporu, kterou v knize našli a ti, kteří jsou profesionální pečující zase píšou, že je to pro ně velká vzpruha a energie.

Plánujete napsat nějakou další knihu i do budoucna? O čem by měla být?

Ano. Dostala jsem další nabídky a minulý týden jsem dokončila koncept druhé knihy, do které se ještě letos pustím. Chtěla jsem si dát větší pauzu, ale jsem tak nabitá reakcemi, že se mi do toho chce už teď. Téma bude opět stáří, ale tentokrát bych ho ráda zpracovala z více úhlů pohledu. Nosnou linkou, ale budou opět rozhovory s lidmi, kteří mají co říct.

Máte sama zkušenost s péčí o své blízké?

Všichni moji prarodiče odešli bohužel velice brzo, okolo mých třinácti až patnácti let a zemřeli v nemocnicích v souvislosti s nějakým zdravotním problémem. Nikdo z nich nebyl v domově seniorů ani nepotřeboval péči doma. Moji rodiče jsou naštěstí v čím dál tím lepší kondici, zdraví a spokojení a já si nepřeji nic jiného, než aby to tak zůstalo co nejdéle. Takže naštěstí ani s nimi tohle téma není aktuální.

Asi nejvíc jsem se péče dotkla před pár lety v souvislosti s onkologickým onemocněním mojí maminky. Uvědomila jsem si na tom, jak zásadní je mít vyřešené vztahy se svými nejbližšími. Když mezi vámi není žádný blok a napětí, zvládají se náročné životní situace podstatně lépe a můžete druhému dát skutečnou oporu. V domovech seniorů jsem viděla nespočet návštěv, kdy někdo přišel třeba za svým tatínkem a po celou dobu návštěvy bylo ticho a napětí by se dalo krájet.

Problémy, které v životě nevyřešíme, nás nakonec stejně vždycky doběhnou, i kdyby to mělo být doslova na smrtelné posteli.

A musím říct, že obraz člověka na konci života a jeho blízkého, kteří si nemají co říct, je jedna z nejsmutnějších věcí, které jsem viděla. Myslím, si, že kdybychom stáří měli na očích dnes a denně a nevytěsňovali ho, že bychom žili daleko kvalitnější životy. Uvědomovali bychom si konečnost daleko víc a nutilo by nás to se stavět k problémům čelem. I mě to přimělo k tomu, abych si vztahy s rodiči dočistila. Nikdy jsme sice neměli žádný závažný problém, ale každý z nás si nějaké zranění a křivdu z dětství nese. Já jsem si je potřebovala rozmotat a odpustit jim. To se povedlo a jsem za to moc vděčná, protože je mezi námi čisto a jsme spolu opravdu rádi.

Chápu, že někdy jsou vztahy složité a zkrátka to nejde tak snadno, ale vždycky můžete pracovat aspoň sám na sobě, aby vám nebylo těžko a abyste vytěsněné problémy a nedorozumění dokázali přijmout na takové úrovni, že se vám bude volněji dýchat a lépe žít.

Co byste vzkázala zástupcům sendvičové generace?

Nezapomínejte pečovat o sebe a buďte na sebe hodní.